De natura


Jsi čirým mořem bezedným
bez hladiny a břehu
jsi bez důsledků a bez příčin
jsi klidem bez záchvěvu.

Kde není pohyb, není čas
a není prostor k letu
kde však je ticho, klíčí hlas
jak úsvit v lůně věků.

To nikdy nikdo nepoví
jak třpyt se v prázdnu zrodí
jak ticho tóny vykouzlí
jak křídla v let se spojí.

Kde andělé se vznášejí
tam pohyb v čas se skryje
prostor se světlem rozvlní
a voda v břeh se vlije.

Pak mezi dnem a hladinou
se proudy ustanoví
a nad mořem zas vzdušný vír
rozbouří k nebi vlny.

Ó živote, kde ty ses vzal
v tom atomovém roji
snad z prachu hvězd
snad z mořských par

nesoucích poklad z hlubin?

Vstříc (ne)dospění


Každý zdá se to má nějak
kolik knížek tolik mozků
hlavě budiž tělo věšák
a mysl chce dělat vozku.

Od knihovny do knihovny
od příběhu do příběhu
vědomostí mozek plný
ztrácíš dětství v časoběhu.

Vlastní duše zmizela ti
jemná záře čistých očí
zapletená do opratí
dospělý je z tebe kočí.

Korpus večera


Úhozy smyslů
přes struny prostoru
s trsátkem i bez
dolů a nahoru

kde tóny hvězd
i cikád ve sboru
večerní kladou jazz
v tvou nahou osnovu

naslouchej bez rozmyslu
zní z vrstev obzoru
za oknem dýchá les
a my tu - pospolu.

Lednové haiku


Uprostřed kosmu
rybníček pokryt ledem
rozpláclé děcko.

Přijíždí vůz


Chřtán dokořán
žár z něj žhnoucí
zuhelnatělé oči

že i velicí, mocní
draci se třesou
bojí se vyletět.

Ne tesáky, ne drápy
řezavým hlasem mrzačí
slovy svázanými v zákon, co bič.

Kdo v jakých pecích kul části
povozu žhavějšího než oheň!

Kdo z čirých tůní rozbřesku
vysál krůpěje na samý třpyt!

Kdo kosti svých předků vnořil do
lávy nenasytnosti, hněvu a pýchy!

Kdo je svařil v nelítostné pařáty
před nimiž sama temnota
prchá do pevnosti světel!

Seber klín svého vzdoru
seber klín svého vzdoru

dráčku!

povoz projíždí.

Zima básní


Zima básní
jazykem starověkým
hlasem větrné vášně
s barvami úbělu.

Verše jak pírka z peřin
tak lehounce a krásně
v zátiší zkřehlých vteřin
sypou se z éteru.

Ve skicách času


Obrysy vteřin
krajina malovaná
zdánlivě nehnutě
tiše se chvějí.

Kontury vteřin
a tichá země rána
kde smyslů perutě
barvami znějí.

Linie vteřin
od teď až do neznáma
skrz okno odkryté
v němž kosi pějí.

Poutník


Nebe svůj širák smeká
rudý žár západu rozvlnil jiskry hvězd
nad lesem v mlhách pramení déšť
a pod nohama řeka.

K pramenům poutník kleká
země si vysvléká plášť tkaný z cest
při louči měsíce básník má křest
nebe svůj širák smeká.

V letokruzích


Křišťálové oko rána
rozsvěcí horizont spícího radixu
obzor se budí do neznáma
sluneční vítr ovane květy snů

plátky se rozvinou
a vůně dálek zatají dech trnoucímu času
hvězdy se rozplynou
v pozemských sférách subtilního jasu.

Svět éterických partitur
otisklých v letokruhy vznikání a skonu
osnovy listů padajících shůr
koncerty mistrů ukrytých v dešti tónů

hlasy se rozvinou
a dotek ticha zatají dech trnoucímu času
verše se rozplynou
v pozemských sférách subtilního jasu.

Stezkou tam a zpět


Kolotoč vůní
chmýrko pampelišky
krok na beton
zastavení

smrků už není
E. Thompson Seton
na klobouk Lišky
vtisk rozloučení.

Pohledem v tůni
nohama na sídlišti
ve dlaních žeton
se příjmením

v bance máš jmění
v hlavě máš talón
a v očích listí
osamění.

Před tebou oplocení
pod tebou v tratolišti
mince se z kapes třesou
o beton zvoní

a jako stáda koní
už tě tvé nohy nesou
přes ploty skokem sviští
za Lišek vůní.

Planeme


Tys můj prostor
já tvůj čas

zážeh noci
dotek řas

dvě lampy na vlnách
tajemné moci

jíž věřím

planu v tvé obzory
a ty v mé oči

vteřin.

Krotitel bouří


Dnes v noci jsi byl krotitelem bouří.
Křídla tvých snů byla odhodlaná a smělá.
Po schůdcích vánků vystoupal jsi až na větrnou hůrku
a s roztaženými pažemi se těšil rovnováze.
V nebeských osnovách, na mléčné dráze, četl jsi tóny hvězd.
Oděný prachem cest broukal si tiše půlnoční melodie.
Jen ty a energie vesmíru na počest.

Pak na rozhraní mezi dnem a nocí
krotil jsi bouře zdivočelých snů.

Napřed jsi pochytal pár blesků, upletl z nich bič
a na jeho délku si držel mraky od těla.
Ohrady času chvěly se vzpourou a hráze prostoru
rozpálené až do běla trnuly ve švech.
Tu mocná síla tvou míchou projela
a bič v tvých pažích se vznítil plamenem.
Pak, když jsi setřásl zbytky popela,
zrodil se meč jasného vědomí.

A noc se rozezněla.

Ten meč je kován z květních plátků
tavených v jasu hvězdné pece
zakalen rosou z jitřních svátků
na ostří duhu nalezneme
na hrotu jiskru
jílec v ruce.

A kovadlinou je tvé srdce
nástroje smysly zocelené
mysl je dílna, klenotnice
verše jsou šperky na památku
a kovář je duch
mistr boje.

Bouře se zatím formovaly v jedinou, avšak uhranuté
leskem tvé nové zbraně utichly překvapením.
Neváhal jsi ani vteřinu a vyhoupl se na její temný hřbet.
Několikrát jste spolu oblétli svět,
než zbylo jen pár mráčků,
které sis zatím ponechal.
To abys nezapomněl,
jak chutná
vítězství.

V dešti


Stojíš v parku mezi stromy
mezi stromy v dešti stojíš
kapky kanou na tvé vlasy
kapky o tvé řasy zvoní.

Ve tvých očích akord něhy
akord něhy ve tvých očích
moje dlaň je ve tvé dlani
tvoje ústa na mých tančí.

Voníš touhou na mé hrudi
na mé hrudi touhou voníš
a já v dešti s tebou stojím
večer v parku mezi stromy.


Rozhovor


Jsi uvnitř, bytost svého jména?
Jsi uvnitř, dítě, muž či žena?
Jsi uvnitř, když z venku se tě ptají?
Jsi uvnitř, v tom nekonečném kraji?

Jsem uvnitř všech i těch, co se ptají.
Jsem každým bodem v nekonečném kraji.
Jsem bytost, dítě, muž i žena, a
Jsem vně všeho, dálka bezejmenná.


Zátiší s pramicí


Pramice po ránu
pramice s mlhami
pramice od břehu

na druhém stvoly.

Že nejsi rybářka
ale jen básnířka
píšeš teď po vlnách

vesly své stopy.

Tak trochu v neznámu
tak trochu s vlnami
tak trochu v příběhu

u vody stojím.

Pramice přistála
horizont červeň tká
píšu teď v stéblech trav

k tobě své kroky.

Novoroční


Rok s rokem se schází
okamžik s okamžikem
vteřina s vteřinou
dík s díkem.

A radost s poetikou
jak nahá něha v mlazí
jíž už nic nezakryje
neb oděná je křikem.

Uvnitř stop stopy kráčí
vteřina za vteřinou
okamžik voní deštěm
s něhou se sejde.

A ona v rozehřátí
už jenom verše vine
o tom že na tradicích
(jen) milovat nejde.

Tři doteky


Jsi plamen, oheň a žár
tvých ramen dotkl se král
rty žhavé ochutnat chtěl
teď hoří v pagodě těl.

Jsi pramen, peřej a splav
tvých ramen dotkl se dav
třpyt očí uvidět chtěl
těď padá v propasti těl.

Jsi hudba, píseň a hlas
tvých ramen dotkl se čas
zpěv Krásy uslyšet chtěl
teď bloudí v podsvětí těl.

Touha


Je světlo noci

je měsíc
hvězdy jsou

je radost v srdci
je touha žít tou nádherou

je to v tvé moci

je duše v srdci tvého srdce
jak krůpěj ticha v tichu moře

je síla v duši jak strom v buši
zem se chvěje, míza srší
hvězdy prší do naděje

nad kořeny pnou se kmeny
semknuty a rozvětveny
oroseny krůpějemi
zbarveny duhou

je světlo denní

je slunce
lidé jsou

je radost
je touha

jsou.

Souznění


Utichá

jak loutna ve svém znění
když doteky prstů
procitly v znehybnění

utichá

osude, jak akord tvého hlasu
ve kterém hloubka s výškou
objaly všechnu krásu

utichá

a píseň jeho jména
se noří v prostor
a vrůstá do ztracena

utichnul

teď vidí, jak svět hraje
naslouchá tónům
a cítí jejich taje.

Loutna se rozezněla
tóny se v píseň mění
doteky prstů, hle

procitly do souznění.

Rozlet nocí


Z pevniny tvého těla
písnička vyletěla
jak svatá pohlednice
jak holubice z děla

létá si nad krajinou
nad městem, nad roklinou
kde zapalují svíce
tóny, co se z ní linou

co jiskry harmonie
z perutí empatie
rozpjatých pod měsícem
kterými srdce bije.

Jak jsi tak nocí zněla
já poután kovadlinou
ukul rám z poezie

kladivy svého těla
rozpažen nad hlubinou
kde oheň touhy žije

že přál si slyšet více
zachytil v rám tvé líce
vstoupil do pohlednice

a poletuji s tebou.

Spojení


V duchu pozoruji
tvou siluetu
vůni na parapetu snů

kulisy dnů náhle stojí
jak plátna Moneta
odkrytá z mlhy

to, co je v zátiší
brzy nás spojí
záření, noc a tma

smíření s Bohy.

Bašó a hora


Šťastný tón flétny
Macuo nad vlnami
řeka loď nese.
_ _

Kde hora Fudži
blýská se mezi mraky
víření deště.

Ráno


Probouzíš se v orosené trávě.
Hledáš slunce mezi korunami stromů.
Ještě se nepřehouplo přes obzor.
Ještě je brzy.

 Pohledem hladíš bílé kmeny bříz.
Jejich větve jako by vyrůstaly z širých nebes.
A země, kterou pevně svírají ve svých kořenech,
jako by byla hnízdem života.

 „A kdo jsem vlastně já,“ ptáš se v duchu,

 trochu ospale,
trochu s podivem,
trochu s upřímnou něhou
právě narozeného dne.

Na čele ti zčistajasna přistála velká studená kapka
a rozprskla se ledabyle nad překvapenou kůží.
V ten moment dorazily i první paprsky slunce
a jak tak prolétají kapičkami
rozprášenými nad tvou tváří,
rozzáří se ti v očích tisíce plamínků.

 A tak se tě jednoho červnového jitra dotkla duha.
Ta samá, kterou jsi vždy jako dítě čekal v dešti.
Je ráno a jeden z nejobyčejnějších zázraků
ti právě čaruje v srdci.

 Je ráno.

Evoluce


Danost

proudy vjemů
do krajů těl
ústí.

Možnosti

touha chce změnu
a mysl - sen
hladinou zmítá.

Tápání

rodištěm v nedohlednu
vábíme dřeň
na pruty z kostí.

V cíli

tichostí břehů
volnost, co krajem
svítá.

Pod širým nebem


Pod širým nebem
vztyčeným na sloupech
tvých smyslů
na základním kameni
tvých doteků
křížem krážem rozřezáváš půdu
svého těla
hledáš poklad nevyslovený
zatajený v dechu.

 Horskými dráhami
svých pocitů
obestavěl jsi krajinu
svého života
hrdý projektuješ stavby
svých myšlenek
v podmořských galeriích
velebíš ticho.

 Modli se k bouři
a jakmile vtiskne
do tvých rukou blesk
udeř do svých základů a
svá chodidla zapusť hluboko
do matky země.

 Teď
když se město
tvých snů řítí
jsi volný.

Dech moře


Moře tvé vědomí
tahy vln vzpomínek
Loďka tvé jméno má
nese ji hladina.

Obzor je noc a den
obzor je oka sen
obzor je vánek jen
obzor je píseň.

Poslouchej písničku
pěna ti zašeptá
luna sem chodí pít
do slunce zasněná.

Máš zlato ve vlasech
máš stříbro na víčkách
náš perly na prsou
máš verše na rtech.

Moře tvé vědomí
tahy vln tiše zní
vůně řas, šum a jas
hladinou zavlní

života dech.