Probouzíš se v orosené trávě.
Hledáš slunce mezi korunami stromů.
Ještě se nepřehouplo přes obzor.
Ještě je brzy.
Pohledem hladíš bílé kmeny bříz.
Jejich větve jako by vyrůstaly z širých nebes.
A země, kterou pevně svírají ve svých kořenech,
jako by byla hnízdem života.
„A kdo jsem vlastně já,“ ptáš se v duchu,
trochu ospale,
trochu s podivem,
trochu s upřímnou něhou
právě narozeného dne.
Na čele ti zčistajasna přistála velká studená kapka
a rozprskla se ledabyle nad překvapenou kůží.
V ten moment dorazily i první paprsky slunce
a jak tak prolétají kapičkami
rozprášenými nad tvou tváří,
rozzáří se ti v očích tisíce plamínků.
A tak se tě jednoho červnového jitra dotkla duha.
Ta samá, kterou jsi vždy jako dítě čekal v dešti.
Je ráno a jeden z nejobyčejnějších zázraků
ti právě čaruje v srdci.
Je ráno.